Hlavně mě nejmenujte…

Jeden český ministr mi nedávno během diplomatické recepce řekl, že jsem jeden z posledních spravedlivých novinářů v zemi. Z označení „novinář“ jsem jako obvykle nebyl nadšen, zeptal jsem se ale, jak to myslí. Problém podle něho je, že se útoky v médiích staly příliš osobní a polarizované. V tom okamžiku byl náš rozhovor přerušen, ale předpokládám, že měl na mysli rozdělení na pro-babišovská média a média, která ovládají Radek Pokorný a Martin Roman. Jinými slovy střet mezi Agrofertem a.s. a komerčním křídlem ČSSD, kterému říkám ČSSD a.s.

Ministra, o kterém je řeč, jsem opakovaně kritizoval, takže mi určitě neděkoval za to, že jsem vůči němu shovívavý. Naopak mě chválil za to, že kritizuji všechny strany, namísto abych si jako většina českých novinářů nějakou vybral.

Před mnoha lety jsem se od jiného českého ministra dozvěděl, že cesta k přežití je měřit všem stejným metrem. Objekty kritiky sice nebudou nadšené, nechají ale kritika na pokoji. Pokud se postavíte na nějakou stranu a kritizujete účelově jen někoho, podle tohoto bývalého ministra se vás dotčení pokusí zničit.

Ve své vydařené nové autobiografii The Pigeon Tunnel píše autor špionážních románů John Le Carré o tom, jak se v polovině 60. let málem dostal do křížku s bývalým kolegou s MI6, který si myslel, že byl Le Carré na tajnou službu v románu The Looking Glass War příliš tvrdý. Slovy Le Carrého jde o pochmurný příběh britsko-polského agenta, který byl vyslán na misi do NDR a ponechán svému osudu.

loading