Je flexibilita vždy jen pozitivní?

V listopadovém čísle se věnujeme flexibilním formám práce a různým způsobům, které představují jiný model než celoživotní kariérní žebříček v jednom oboru.  Takovým příkladem jsou job rotace, které pro ty, kteří je vyzkoušeli, často představují „to nejlepší, co se mi v životě stalo“. Býváme tak zahleděni do své práce  a často podlehneme dojmu, že nic jiného dělat nemůžeme, protože v dané oblasti už máme přeci tolik zkušeností. Příklady z praxe, kdy se například z vrcholového manažera v marketingu stal viceprezident pro HR, ukazují, že možné to je a leckdy i velmi prospěšné.

Občas si ale říkám, jestli to nepřeháníme. Flexibilita se stala jednou z nejžádanějších vlastností dnešní doby. Schopnost rychlé adaptace, pohotové rozvíjení schopností, a občas i nutné upravování postojů je mantrou dnešní doby. Flexibilní musejí být lidé, ale i pracoviště se svými nabídkami. Začali jsme flexibilitu považovat za něco tak výhradně pozitivního, že se druhý protipól jakoby se světa vytratil. No, řekněte, kdy jste na své pracoviště naposledy hledali někoho „rigidního“? Případně, jakým způsobem jste oslavovali ty, kteří na jednom pracovišti vydrželi 30 nebo i více let? Zdá se, že lidé držící se stále svého, věnující se svým způsobem určité jedné činnosti, nejsou v kursu. Přitom přiznejme si, pokud si na začátku vybrali správně, tak to často právě bývají ti, kteří když se za sebou po letech práce ohlédnou, tak za nimi bývá nejvíce vidět. Zároveň mohou přestavovat určitou kontinuitu a mohou nám „flexibilním“ říci, že se již jednou ta naše skvělá myšlenka v dané praxi nehodila či naopak, proč je něco nutné dělat právě takto. Není tedy lepší s nimi počítat?

loading